Až ti bude v životě nejhůř,
otoč se ke slunci
a
všechny stíny padnou za tebe.

John Lennon

Exorcismus po česku - duše

Tento fenomén je znám od nepaměti. Některé duše neodejdou tunelem ke světlu, jak to známe od Moodyho a jeho následovníků. Jejich přítomnost v našem trojrozměrném světě pak mívá negativní účinky. Lidé je většinou označovali jako strašidla a pověrčivost leccos zveličila. Nicméně jsou schopny žijícím hodně ztrpčit život, až zničit. Dovede je zachytit i hypnoterapie, ale problém vyřeší jen v tom smyslu, že pacient se stane odolný k jejich vlivům. Jsou to duše se špatným svědomím, které se chtějí vyhnout zodpovědnosti, duše, které odešly za nevyřešených vztahů či od nedokončených úkolů. Také třeba nechtějí opustit nějaký pozemský požitek, nebo člověk zemřel v takové hrůze, že duše je ochromená a neschoná vůbec ničeho. Takové duše se pak mohou stát parazity žijících osob, ze strachu, neznalosti, nedostatku nějakého programu, ale i ze zloby, panovačnosti a jiných nízkých pohnutek.

Nejčastěji působí komplikace duše geneticky spřízněných, duše předků. Kořeny současných problémů bývají staré celá staletí a bývají to příběhy hodně surové. Jen z poslední doby. - O muži, který přišel z hospody a srazil ze stolu nemluvně, které tam převinovali. Přesto se cítil oprávněn vládnout své rodině i následujícím generacím. - O ženě, která přišla o dítě; na sestru, jež se je snažila zachránit bylinami, poštvala celou vesnici, že je čarodějnice, takže byla ubita. Po své smrti žena pronásledovala sestřiny potomky a rodily se děti mentálně postižené, bez končetiny, s rozštěpem páteře, nebo docházelo k potratům v pokročilém těhotenství a k dětským úmrtím. - O muži, který byl dosti zámožný, přesto lichvář. Byl krutý, lakomý a bezcitný ke každému, koho potkal, počínaje svými rodiči a konče manželkou a dětmi. U své potomkyně se pokusil vytlačit její duši; jako se za živa všeho bezohledně zmocňoval, tak se chtěl nyní zmocnit jejího těla. Hospitalizovali ji na psychiatrii ve vážném stavu. - O ženě, která se narodila svobodné matce, a ta brzy zemřela. O malé děvčátko se staral bratr matky, ale špatně. Trpělo hladem, zimou, těžkou nepřiměřenou prací. Na pastvě si hřálo nohy v kravincích, protože nemělo boty. Zde jsme jati soucitem, dokud nezjistíme, že hlavním programem po smrti se stalo ubližovat žijícím jakýmkoli způsobem, jakási totální pomsta za dětství, ačkoli v dospělosti měla žena pěkný život. - O muži, který se v době středověku živil tím, že kradl. Vyrostl ve zlodějské tlupě, byl dopaden při loupeži v kostele a popraven. Na popravišti proklel svoji matku a vše z její krve, že ho nechala vyučit zlodějem jako se jiný vyučí kovářem nebo pekařem, že mu nedala možnost žít jinak. V tom rodě se pak nenáviděli bez příčiny a nic se jim nedařilo. - Žijící se z těchto vlivů obtížně vymaňují, protože i duše zlého předka má autoritu staršího nad mladšími.

Člověk se svým velmi omezeným poznáním a velmi omezenými možnostmi není schopen takové záležitosti řešit. Požádáme o to nebeský soud. Ten si ale přeje předložit záležitost řádně zpracovanou, promyšlenou a prozkoumanou, jak je možno v našich pozemských podmínkách. Podstatné příčiny mohou být skryté a tak kauza může mít více stání a časově se protáhnout.

Někdy se nahromadí celé skupiny duší. Hokynář okrádal zákazníky, ne o velké částky. Ale kupovali u něho chudí lidé a ty malé částky pro ně hodně znamenaly. Když za ním duše ošizených přišly, styděl se a plakal, což jej zachránilo. Ke zmíněnému lichváři se dostavil velký zástup poškozených. Jenže ten se zpupně pochválil, jak zdatně si v životě počínal. Prozřetelnost s ním provedla velmi krátký proces. Často požádáme o přítomnost poškozených, aby se duše mohla omluvit, projevit upřímnou lítost. Pro její další cestu to má podstatný význam. Otec na přelomu 18. a 19. století proklel dceru i s jejím potomkem a vyhnal ji z domu. Čekala nemanželské dítě se zlodějským podvodníkem, který ji svedl a pláchl. Její další osud byl žalostný. Otec si stál na svém. Jednal správně, všichni to tak dělali. Když však uviděl to množství osob, kterým ublížil, za tolik generací, zděsil se a padl na kolena. Pak už se vše obrátilo k dobrému.

Je jeden kopec, po kterém vede silnice, a není mezi lidmi oblíbený. Cítila jsem v těch místech chladno a syrové vlhko, i když počasí bylo příjemné. Začala jsem se tím zabývat. V blízkosti dříve vedla důležitá obchodní cesta do Německa a do Polska a krajina byla přímo ideální pro přepadení kupeckých vozů. Místní pověsti hojně zachycují příběhy loupeživých tlup. Jedna z nich své oběti zahrabávala právě ve zmíněných místech. Objevili jsme velkou skupinu duší povražděných kupců, kteří mezi sebou drželi jednoho z lapků. Ostatní už byli dávno v pekle. Vojsko je pochytalo, skončili na popravišti a pak je odsoudila i Boží spravedlnost. Jen jeden nebyl chycen, pubertální výrostek, který nikoho neměl a k lupičům se přidal, protože neměl co jíst a nevěděl si rady. Byla to jeho první loupežná výprava, ještě nestačil nikomu ublížit. Ale kupci žádali i jeho trest, jinak že není naplněna spravedlnost. Myslím, že tenkrát jsme poprvé použili metodu porovnání. Poprosíme, aby se před zúčastněnými nakupila jejich provinění před Bohem ve formě jakýchsi balíčků. Pokud jsou trochu rozumní, zaraženě prohlížejí své hromady a místo pomsty nastoupí pokora. Kupci odevdali Boží spravedlnosti sebe i ubrečeného a usmrkaného lapku.

Pro sebepoznání se osvědčilo takzvané zrcadlo pravdy. Poprosíme, aby je donesl některý z andělů. Jsme mimo čas, takže problémová duše v něm může v okamžiku vidět celý svůj život očima čisté pravdy. Reakce může hodně změnit další osud duše. Některou poznání doslova srazí, zdrtí. To pro ni může znamenat významný pokrok a snadnější cestu vpřed. Jiná se odvrací, zavírá oči, vyjadřuje pohrdání. Tím si podepisuje ortel. Není stejné odejít do úrovně učení či do těžkého očistce.

Spontánně se dostavila větší skupina duší, asi patnáct osob. Šlo o paní, která vyrůstala v menší obci na jablonecku, v pohraničí, a trpěla úzkostmi z neznámých příčin. Skupina se skládala z Němců i Čechů. V souvislosti s 2.světovou válkou ztratili svoje domovy; nejdříve se museli vystěhovat Češi, pak Němci. Nyní se bývalí sousedé navzájem obviňovali z křivd a nebralo to konce. Řekli jsme jim, že spravedlnost musejí hledat u Boha. To přijali všichni.

Podobnou zkušenost jsem získala i u jiné paní z pohraničí, z česko-německé rodiny. Opět přes deset osob, pouze Němci. Po válce byli odsunuti do Německa, což velmi těžce nesli. Postupně pochopili, že jejich národ vyvolal strašlivá válečná jatka gigantických rozměrů, že spáchal obludný zločin koncentačních táborů, díky gestapu povýšil sadismus na státní metodu. Ale vůbec nemohli pochopit, jak k tomu mohlo dojít a jaký podíl na tom mají oni jako obyčejní pracovití lidé. Navíc zažili vyvražďování bezbranných Němců na konci války. Hledali pravdu, spravedlnost i vlastní odpovědnost. Chtěli se ptát ve smíšené rodině, doufali, že tam budou objektivní. Opět jsme jim odpověděli, že řešení mohou najít jen u Boha. Rychle odešli směrem k němu. Když se však paní opět udělalo nevolno, našli jsme toho, kdo se za nimi skrýval. Ten nebyl zavlečen do událostí. On koncentační tábory plánoval a budoval a rozhodoval v nich. Také odešel rychle, ale do onoho rozžhaveného pekla.

Velký a slavný případ se týkal známého koncentračního tábora. Seznámila jsem se s paní dosti povrchní povahy, ale její dědeček byl jiný. Ctil demokracii a lidské hodnoty, slovy i činy; skončil za to v koncentračním táboře, kde brzy zemřel v mladém věku. Manželka však již před koncem války měla jiného pána a s ním děcko. Dědečkova duše se byla podívat, jak žije jeho rodina. Nesouhlasil, ale nijak se nemstil. Zůstal na místě, kde zemřel, společně s velkým množstvím dalších duší, vskutku nespočetným. Hovořili, bavili se, trochu jako za živa, třeba kartami, projevovali si přátelství a podporu. Prozřetelnost ukázala dědečkovi ráj s tím, že má do něj přímý přístup. Dědeček se hrdě vztyčil a prohlásil, že neopustí svoje kamarády. Na to se doslova otevřela nebesa. Vytvořilo se nespočet světelných cest směrem vzhůru, množství andělů odvádělo duše k jejich správným cestám. Některé bohužel vedly i dolů. Z místa hrůzy se stalo svaté místo.

Bývá velkou výhodou, že v krajinách, kde se pohybujeme, čas neexistuje nebo je nedůležitý. Moje pacientka měla potíže s duší ženy, která připomínala spíše stroj, tak málo citu v ní bylo. Žila za třicetileté války. Jako malá holčička si hrála na pastvě za vsí, skotačila a pletla si věnečky z květin. Najednou z vesnice začal doléhat strašlivý hluk a ryk. Holčička se ukryla a teprve po dlouhé době, co všechno utichlo, se odvážila vrátit. Vesnici našla vyvražděnou a vypálenou, rodiče,sourozence, sousedy zabité, zohavené, spálené, zneuctěné. Ujali se jí příbuzní, ale nebyla už jako dříve. Cit v ní vyhořel. Shořela láska. Ale do ráje se vchází jenom skrze lásku, bez lásky není milosti. Ptali jsme se jí, jestli si uvědomuje, co není v pořádku. Sklonila hlavu. Jinak by nedokázala přežít. Poprosili jsme, aby se mohla věkově vrátit do doby před katastrofou. Stala se opět děvčátkem a přišli za ní rodiče, sourozenci, přátelé. Radost byla nesmírná. Pak jsme poprosili, aby přešla do věku dospělosti. Setkala se s manželem a dětmi a snažila se jim dát lásku, kterou zaživa neměla, a přijmout tu, kterou si dříve neuměla vzít. Pak, s úplně novou citovou zkušeností, mohla hodnotit své činy, i ty po smrti. Potom andělé pomohli všem směrem k ráji. Že jsme v několika minutách přepsali život? U Boha není čas, zato možné je tam všechno.

U jiné ženy jsme takový úspěch neměli. Zemřela po osmdesátce, s těžkou sklerózou. V době před smrtí byla ponořená do minulosti, hlavně, jak jí kdo ublížil. Po smrti si začala hlaha nehlava vyřizovat účty. Byla jako zaryté děcko, které své zběsilé chtění není schopno kontrolovat rozumem. Poprosili jsme, aby se mohla vrátit do věku, kdy byla schopna usuzovat. Změnila v ženu asi pětačtyřicetiletou, ale přiznala, že pomsta je pro ni příliš lákavá. Dostala šanci ke změně. Jenže příště jsme ji našli opět jako dementní stařenu, jak si užívá pomstu na pravnučce. Odešla do míst, kde se duším hodně pádně vysvětluje, že existují daleko podstatnější hodnoty než pomsta.

Asi přichází čas popsat trochu, kam vlastně duše odcházejí. Samozřejmě jde o symbolická označení, za kterými se skrývá velice pestrá skutečnost, pro lidskou mysl neuchopitelná. Ušlechtilé duše odcházejí směrem vzhůru a ztrácejí se v záři. Ale nemyslím si, že všechny skončí rovnou před Stvořitelem. Většina před tím musí ještě něco vykonat. Mnoho duší odchází do místa, které vypadá trochu jako klášter. Tam se učí správně posoudit svůj život, pochopit, co mělo být jinak, poučí se, připraví a posílí na další cestu. Pak je oblast pro duše s těžkým proviněním, ale ne beznadějné. Pro ženy vypadá jako stará prádelna, kde v neckách, na valše, perou hory špinavého prádla. Pro muže vyhlíží jako lom, kde dobývají kámen a lopatami házejí štěrk. Nejvíce provinilé duše odcházejí směrem dolů. Pocítila jsem potřebu tento směr poněkud konkretizovat, zpřehlednit. Používáme obraz ze Zjevení sv.Jana : ohnivá propast, na jejímž dně žhne bílá láva, věčné zatracení; tam v době posledního soudu skončí všechno zlé. Ale Prozřetelnost je velkorysá a čas pro ni mnoho neznamená, takže to nenapravitelné tam klidně pošle o něco dříve. Jiné oblasti pekla ještě dávají naději, že duše se přihlásí k Bohu, alespoň o posledním soudu. Tak nějak jsem to pochopila, samozřejmě velmi částečně. Zdá se však, že podstatu takto zobrazenou poznávají všichni – Bůh, absolutní autorita, to neodmítl, přijali to jeho andělé, vědí to duše a hlavně to ví ďábel.

Při tomto členění vyhlížejí odchody duší velmi nekomplikovaně. Ale tak tomu není. Především Bůh poskytuje duším šance. Až do krajnosti jim dává příležitost uniknout peklu. Žena, která zahubila sestru a mrzačila děti, byla označena jako duše propadlá věčnému zatracení. Přesto ji Bůh poslal do jiné části pekla. Bylo to jako prezidentská milost, asi vzhledem k šílené bolesti ze ztráty dítěte. Žena však té milosti nevyužila. Zato jsme zjistili, že do bylin, které sestra nemocným dávala, přimíchala jedovaté rostliny, a když pak lidé umírali, bylo snadné vesnici poštvat. Nelitovala ničeho a žádný prostor pro milost už nebyl. Nebo jsme řešili problém ženy, která byla nelítostná, zákeřná a pyšná ke všem lidem kromě svých dětí, o ty se starala dobře. I do ráje se směla podívat. Jenže na dalším sezení jsme ji našli bloudit po hřbitově, na kterém byla pohřbena. „ Proč nejste v nebi ?“, ptali jsme se. Odsekla, že se jí tam nelíbí. „Ono tam asi nejde pobývat s pýchou. Musíte se jí vzdát.“ „Ničeho se vzdávat nebudu!“ Přesun dolů byl rychlejší než mrknutí oka. Principem zjevně je, že do pekla se duše připraví samy.

Komplikace může působit protřelost zlých duší i naše naivita. Duše bývají prohnané, dovedou se skrývat a přetvařovat. My jim nevidíme do srdce jako Bůh a prostoduše jim hledáme co nejlepší osud. Nejsou-li mu právy, brzy se vrátí. Někdy jsou přesvědčeny o kvalitách, které nemají, a cítí se zneuznané. Takže přijde lekce „zkuste si to“. Odejdou do míst, kde jsou všichni lepší než oni, a dlouho tam nevydrží. Co se ocitne v oblasti, kam nepatří, brzy se vrátí. To platí i směrem k peklu. Zlá duše mívá svého otroka, kterého zaživa zneužívala a před námi skryla. Strhne jej s sebou do pekla, ale zanedlouho jsou oba nazpět. Neexistuje žádný způsob, jak obejít Boží spravedlnost, jen to někdy trvá déle.

Zajímavou lekci dostal jeden otec. Pracoval pilně, staral se o rodinu, ale choval se k ní jako tyran. Děti vedl ke správným zásadám, ale tresty, násilím a strachem. V životě jim pak chyběla odvaha, sebevědomí, samostatnost. Aby ne, když je despotizoval i po smrti. Jeho duše se propadla hluboko do pekla. Tam láteřil a dovolával se svých domnělých práv. „Ale on nebyl tak zlý“, plakala dcera. „Důvěřujte Bohu, ten se nikdy nemýlí.“ Při příští kontrole byl v místě o něco vyšším a méně vzteklý. A tak to pokračovalo, až se dostal zpět k zemi, schlíplý a zpražený. Pak odešel do míst, kde se duše učí.

Surovost a despotismus jsou známým a těžkým hříchem otců, všichmi víme třeba o domácím násilí. Ale trnu nad skrytými hříchy matek. Jistá hospodská v době asi před sto lety odstrkovala a deptala dceru ve všech směrech. Vyvrcholilo to tím, že jí sváděla nápadníky, každého, kdo se na ni se zalíbením podíval. Nebylo to o sexu, ale o mučení oběti. Dcera natolik ztratila ve svých očích cenu, že spáchla sebevraždu. Matinka se pak po smrti pokusila zopakovat svůj úspěch na žijící dívce. Ani nebyly příbuzné, jen dívka byla k sobě nadměrně kritická. Matinky jsou schopny mučit dcery, manžely i syny.

Katastrofálních, i když velmi nenápadných činů jsou schopny i babičky. Snažila jsem se řešit problémy dvou mladších mužů. Zjev nebo inteligence nezavdávaly žádné důvody, proč by se jim nemělo dařit. Na oba dva měly v jejich dětství velký vliv babičky. Ty dámy u nich dokázaly navodit stav bezstarostnosti a neodpovědnosti, bez problémů, závazků, ne nepodobný tomu, co s lidmi dělají drogy. A jen babička jim ho mohla dát – jasný vznik závislosti. Po smrti babiček se situace vnuků ještě zhoršovala. Měli po třicítce, ale počínali si jako děti bez povinností, kterým se všechno promine; takže ve výsledku si zkazili, co se dalo. Oslovili jsme babičky. Jedna prohlásila, že přece chce pro Mirečka to nejlepší. Vypadalo to, jako když část jeho duše drží v dětském koutku plném hraček, jaké bývají v obchodních domech. Druhá řekla rovnou, že život neprobíhal podle jejích představ a proto chce Pavlíčka pro sebe. Duše babiček jsme sice odesílali do příslušných krajin, ale vracely se, jako kdyby je k vnukům poutalo pružné lano. Těm jsem všechno vysvětlila, dokonce mi i věřili, ale přerušit pouto nebylo v jejich silách. Hlavně si nedokázali představit, že osoba, kterou měli rádi a důvěřovali jí, je tak obmyslná. Myslím, že toto je důvod, proč do vyproštění ze závislosti nedovedli zapojit svoji svobodnou vůli. Ale mohou toho dosáhnout delší nepřímou cestou, postupně, rozumem, úsilím. Na jejich případu pak poznáváme podmínku svobodné vůle.

Pacientka se chovala velice rozporuplnými způsoby. Jednou jako rozumný, citlivý, obětavý člověk, příště jako tvor hrubý, panovačný a domýšlivý. Špatné vlastnosti patřily její pratetě, kterou se nedařilo zapudit. Zaslepil ji démon pýchy, takže se cítila vysoce vyvýšena nad ostatními lidmi, a démon ponižování a ušlapávání ostatních. Už jsem pacientku podezírala, že se jí neurvalé rozkazování zalíbilo a chrání pratetu svojí svobodnou vůlí. Přímá souvislost zde vskutku byla. Paní vnímala své příbuzné ze strany matky téměř jako nedotknutelné. V podvědomí dávala příbuzné šanci, aby se zbavila svých neřestí. Jen neuvážila své síly a chtěla to zvládnout bez pomoci ; to bylo její životní kredo, jak všechno sama zvládne. Nakonec stačilo přimět pratetu, aby si dobře prohlédla své společníky.

Zpravidla však bez zapojení svobodné vůle pacientů nemůžeme dosáhnout pokroku. Bývají to pro ně bolestná dilemata, postavit se třeba proti vlastním rodičům, připustit jejich strašná provinění; někdo toho není schopen. Pokud jde o duše, máme způsoby, jak jim zprostředkovat nadhled, například ukázat osud minulých a příštích generací. Žijící však bývají potopeni v problému. Někteří živí deptaní živými jsou jako v pasti. Připadají mi jako moucha, kterou kousl pavouk, jed v těle už dlouho působí a malátná omámená moucha nemá sílu přetrhat pouta pavučin. A ďábel se vysmívá v celé své drzosti. Za takových okolností se obracím ke Stvořiteli všeho, k absolutní autoritě, které je podrobeno všechno ve všem, bez jakýchkoli podmínek či vyjímek, a prosím, aby svoji autoritu použil pro dobro postiženého. Učiní to, když je toho dotyčný hoden svým srdcem.

I duše dětí mohou zůstávat při zemi. Tragický byl případ malého, asi šestiletého chlapce, žil přibližně před třemi sty lety. Ještě neměl vyvinutou vůli a dostatečné rozlišení dobrého a zlého. Vloudil se do cizího domu, rozbil tam vzácné hodiny a ukradl zlatý řetízek s přívěskem. Lidé ho zahlédli a škodolibě to sdělili jeho velmi počestným rodičům. Matka u něho našla řetízek v kapse, otec křičel a chtěl, aby se přiznal. Chlapec nemluvil, pouze vrtěl hlavou. Otec se zlobil čím dál více, zvedl dítě nad hlavu a odhodil. Chlapec si srazil vaz o hranu stolu. U mého klienta se nalézala celá tato trojice. Chlapec se skrýval, otec chtěl své chování prosadit jako legitimní dalšími hněvy, matka byla pasivní, nečinná, zaživa i po smrti. Všichni dohromady způsobili v životě mého pacienta velký chaos a hodně jej poškodili. Nakonec rodiče odešli do sféry, kde se duše učí. Chlapce jsme našli na místě, kde býval jeho hrobeček. Domníval se, že provedl něco tak strašného, že do nebe nesmí. Odvedla si jej Nebeská Matka.

Moje pacientka je stále mladá půvabná žena, ale tenkrát byla zcela bez vlasů a bez obočí. Medicína na ní vyzkoušela všechny dostupné prostředky. My jsme u ní objevili duši asi pětiletého dítěte. Zemřelo dávno, pravděpodobně na pravé neštovice, protože bylo pokryté boláky, a ani ono nemělo vlasy, jen rozbolavělou pokožku. Na rozhovory bylo malé a vyděšené. Neodešlo zřejmě ze strachu a studu, že je znetvořené. I toto děcko si odvedla Panna Maria. Pak pacientce dorostlo nejdříve obočí, potom i vlasy.

Desetiletý chlapec trpěl jednou z forem autismu. Velmi dobrá inteligence, ale její realizace problémová, protože se neuměl začlenit do vztahů s lidmi. Místo nich měl jiný úzký vztah, přátelství s duší dítěte, které žilo asi před dvěma stoletími. Přibližně sedmiletý hoch, kterému zemřela maminka. Otci spíše překážel ; dalo by se říci, že se tiše utrápil návazně s nedostatkem vnější péče. Otec nebyl dobrý člověk. Viděl v chlapci zbytečnost, přesto jej chtěl vlastnit. Po smrti mu synkova duše sloužila jako předěl mezi sebou a peklem. Clapec měl dobré srdce, na jaké peklo nestačí, ale potřeboval spojence, také někoho s dobrým srdcem a špatným otcem, aby mu rozuměl a byli si oporou. Když si Panna Maria duši odváděla, ještě se zastavil a čekal, jestli vše řádně dokončíme a kamarád bude v bezpečí.

Děti vnímají a usuzují už v prenatálním období. Přesně poznají, co si myslí jejich rodiče, jak jednají, co cítí. Mají ještě spojení s krajinami, odkud přišly, a tak vědí i leccos o své budoucnosti. Už v této době svádějí své první boje. Jeden z mých pacientů se narodil na sedmém měsíci s nedovyvinutými orgány a v průběhu života mu ještě nějaké problémy zůstaly. Musel odolávat útokům už v době matčina těhotenství. Mezi jeho předky byli dva bratři. Mladší měl mnohem srdečnější povahu a všechno se mu dařilo. Byl chytrý, šikovný, a měl pěkné vztahy s lidmi. Starší na něj krutě žárlil a hlavně měl obavu, že rodiče všechno odkáží mladšímu synovi. Podařilo se mu vyštvat jej z domu, od rodiny, i když bratrovi se i pak dobře dařilo. Dědictví dostal starší, ale nebyl rodičům vděčný, byl k nim lakomý a panovačný, právě tak k manželce a k dětem. Po smrti se toulal při zemi a hle – v bratrově linii se měl narodit chlapec velmi podobný nenáviděnému bratru. Udělal co mohl, aby jej sprovodil ze světa, ale byla to statečná duše.

Jiný můj klient byl na pohled úspěšný mladý finančník, ale s vážnými skrytými problémy. Je dítětem šestnáctileté matky a sedmnáctiletého otce, motorkáře. Nenarozené dítě trpělo velkými obavami, jestli bude mít alespoň základní potřeby, jak se o ně postarají dvě postpubertální trdla. Nad tímto výrazem jsem dlouho váhala, ale vzhledem k případu je to termín přímo klinický. V té době se k němu přilísal démon a sliboval mu ochranu, jen když se mu svěří. Situaci vyřešili rodiče nezralé matky a vytvořili mu pěkné zázemí a citovou jistotu. Naše kauza však dopadla špatně, na základě klientova rozhodnutí. A já se musím ptát, jak mohlo vzniknout při jeho dobrém srdci a morálních zásadách, kde k němu mohlo být zaseto semínko.

Nenarozené děti, z potratů umělých i samovolných, se zdržují v blízkosti své matky. Předpokládá se, že čekají na projev lásky a péče. My to řešíme prostě tím, že je předáme Nebeské Matce. Často mi však připadá, že ty z umělého potratu své rodiče litují.