|
John Lennon
|
Vis maior
Modlitba
V okamžicích tísně se asi modlí každý, nebo alespoň většina, a směřuje svou naději, jak jej naučila křesťanská civilizace. Modlitby se splňují, jinak by dávno vymizely vlivem negativní zkušenosti. Velmi solidní výzkumy v USA prokázaly, že skupiny lidí, za které se někdo modlil, se uzdravovaly výrazně lépe než lidé, za které se nemodlil nikdo. Proslulá modlitba generála Pattona rozhodla o postupu amerických jednotek v Německu za 2.světové války, když byly zablokované počasím a trpěly velkými ztrátami.Těžká technika uvízla v hlubokém blátě a předpovědi počasí byly naprosto beznadějné. Modlili se všichni vojáci podle slov, která sestavil kaplan. Ráno po modlitbě byla země pevně umrzlá s lehkou pokrývkou sněhu. Kaplana nechal Patton vyznamenat za dobré vztahy s Bohem. V křesťanských časopisech najdeme celé stránky poděkování za splněné modlitby, jež lidi zachránily z jinak bezvýchodných situací. Ale není tomu tak vždy.
Dle křesťanského názoru se modlitby splňují lidem, kteří mají v Boha důvěru.Věří v jeho aktivní přítomnost, laskavý zájem o člověka. Tito lidé mají i podíl na Boží lásce ke všemu stvoření, k celému světu. Nechtějí si své přání vydupat na úkor jiných lidí či obecné škody. Mají pokoru v tom smyslu, že si uvědomují meze svého poznání. Co se nyní zdá tak žádoucí, může po letech nebo i brzo přinést zklamání a bolest. Jejich modlitba není útokem na zásobárny Boží všemohoucnosti, spíše dialogem s Boží moudrostí a láskou. Nebo jen pouhým obrácením k Bohu beze slov.
Modlitby se většinou nesplní lidem, kteří v nich vidí svého druhu automat. Vhodím minci-modlitbu, vypadne splněné přání. Neplní se modlitby pramenící z pouhého strachu. Neplní se modlitby sobecky omezené. A neplní se to, oč se můžeme postarat sami. Bůh pomáhá, ale nedělá naše úkoly za nás. Když však projevíme úsilí, odvahu, aktivitu, dodá sílu a odstraňuje překážky. Rozhodně se nevyplní modlitby manipulativní, neupřímné. V nich žadatel jedná s Bohem jako s přihlouplým šéfem, který mu za podlézání a podkuřování udělí nějaké výhody.
Musíme rovněž počítat s tím, že Bůh vyplní naše přání, ale ne podle naší představy. Jako v onom již klasickém vtipu o duchovním, který se za povodně modlil za svoji záchranu na věži kostela. Čekal nejméně někoho z archandělů. Obyčejný člun a vrtulník odmítl, takže se utopil.
Když se naučíme ten jemný hlas vnímat, může se rozvinout velmi dramatický dialog. Někdy člověk pochopí, že přání se nesplní, ale uvědomuje si důvody,jež v důsledku směřují k jeho dobru. Když je důsledný a snaží se proniknout k podstatě co nejhlouběji, začne objevovat celé konstrukce příčin a zákonitostí, směřujících k nebi i k peklu. Ale nazírá je ve stavu velkého pokoje a bezpečí.Někdy pocit sladkého míru vytlačí všechno ostatní. Člověk se dostal na hranici kontemplativní modlitby, která vyplývá ze sjednocení s Bohem.
Kontemplativní modlitba má mnoho stupňů, provázených podivuhodnými mystickými zážitky i zázraky. Vize, audice…všechny smysly, i čich a hmat, dostanou svůj duchovní rozměr. Vzdálenosti ztrácejí význam. Do této oblasti však vstupují hlavně ti , pro které je hledání Boha životním cílem, uskutečňovaným třeba v klášterním společenství. Zkušenosti velkých osobností praví, že k objevení kontemplace pomáhá příroda, ticho, odloučení. Po učinění prvního kroku již kontemplace přichází i bez těchto podmínek. Člověk je však stejně vyhledává, protože prohlubovat vztah k Bohu se stalo jeho vnitřní potřebou. Mnohých duchovních darů se může dostat i lidem v civilním životě, kteří se snaží probojovat v chaotickém světě něco pozitivního a opírají se o Boží pomoc. Vždyť stojí v první frontové linii odvěké bitvy dobrého se zlým. Krásným příkladem jsou letniční církve, kde i pastoři vedou velmi aktivní praktický život a duchovní dary jsou úžasné. Modlí se tam prostě, upřímně a hodně. Stráví tím hodně času, ale to se jim praktickém životě mnohonásobně vrátí. S čím se jiní dlouho pachtí, stihnou hladce a rychle.
Modlitbě se velmi blíží meditace. V západním pojetí je to metoda zaměřená na výcvik mysli, aby byla disponována k vnímání hlubších pravd, na hledání hlubší pravdy za použití rozumových prostředků. Osobně se domnívám, že představivost a prožívání mají při ní stejný význam jako úsudek a analýza. Dříve byla používána i tělesná cvičení, nyní je tento způsob na ústupu. Cílem východního pojetí meditace je vyprázdnění mysli a tělesná cvičení jsou velmi důležitá. U křesťanů je vyprázdnění mysli výsledkem vnitřní modlitby, kdy člověk předkládá Bohu vše, co prožil, čím se zabývá, co jej těší či trápí. Prostě, otevřeně, vlastními slovy. Dá se říci, že čeká na jeho stanovisko. Bývá to definováno jako zpracování toho, co oko vidělo, ucho slyšelo, paměť si zapamatovala. Takovéto zpracování však mozek nezatěžuje, spíše osvěžuje. Když je hotovo, mysl sama automaticky od této sféry odchází - vyprázdnila se. Stala se způsobilou i pro kontemplaci, která může spontánně následovat. Je to nejlepší způsob modlitby, jaký se mi podařilo objevit. U východních meditací bych si dovolila otázku: Dobře, vyprázdníme mysl. A co do ní přijde potom?
Modlitby můžeme dělit různě: na ty podle předlohy či vlastními slovy, na osobní, společné, liturgické, litanie, prosby, chvály, přímluvy…. Ale je to důležité? Důležité je, co vystihl Louis Evely: "Modlit se znamená dát se Bohu k dispozici, aby ve vás mohl jednou vykonat to, co dávno chtěl vykonat, a říci, co vám už dávno chtěl říci a k čemu mu nikdy nenecháme čas a klid." Nebo to, co napsala Gertruda z Helfty: "Velkou sílu má modlitba.Velkého Boha vtahuje do malého srdce a spojuje dva milující: Boha a duši."
Radomíra Mědílková
|
||
| Created by WEB-STUDIO | |||
Podle obecného povědomí a podle filozofického slovníku je modlitbou každé obrácení se k vyšší moci, většinou se žádostí o pomoc. Pro křesťany je to jednoznačně každé obrácení k Bohu. U pohanských náboženství šlo často o vzývání přírodních sil, ale možná mnohem méně, než si představujeme. U mnohých z těch, se kterými jsem se seznámila, bylo silně vyvinuté vědomí boha, který stvořil vše, "otce nebes". Objevila jsem dokonce mýty o bohu, který byl člověkem, nenašel však mezi lidmi pochopení a raději zemřel, panenskou "kněžnu nebes"a jiné pozoruhodnosti. Souhrnně se lidé těchto kultů obraceli ke svým božstvům s nadějí, o pomoc a radu. Našla jsem však i náboženství plná strachu a beznaděje, což dle mého názoru není přírodě vlastní, natož Stvořiteli. Lidé těchto kultů se spíše snažili uprosit krutost svých náladových božstev. 
Modlitba by neměla být jednostranným naléháním člověka na Boha. My opravdu nevíme, za co se modlíme. Nevidíme do budoucnosti,neznáme dostatečně ani sami sebe, máme falešné představy o svém štěstí.Je trapné, jak málo se zajímáme, co si o věci myslí druhá strana, po které chceme, aby ji vykonala. Jak se té druhé straně neobtěžujeme naslouchat. A ona k nám promlouvá, skrze myšlenky, které přicházejí intuitivně, spíše odněkud ze srdce. Jejich vnímání předpokládá zklidnění a hlubší pozornost. A zklidnění vyžaduje čas a ticho. V tom je nejspíše jádro problému. Doba je uspěchaná a hlučná. Ale neměli bychom se snažit? Tomu, od kterého tolik očekáváme, také něco nabídnout? Něco svého času a kousek svého srdce? 