Až ti bude v životě nejhůř,
otoč se ke slunci
a
všechny stíny padnou za tebe.

John Lennon

Nesmyslný zápas - Co mě mrzí na některých lékařích

• Pacient je ve fázi, kdy potřebuje běžný, nikterak drahý lék (např. diuretika), který však může být onou „rozhodující kapkou". Nedostane jej, protože by musel přiznat, že mu ho doporučil léčitel.
• Lékař odmítne nejen dát pacientovi kopii nálezu, ale vůbec mu sdělit, co se z rentgenových vyšetření nebo laboratorních testů dozvěděl. Někdy mu doslova nepoví ani to, jestli je jeho problém vpravo nebo vlevo.
• Pacient potřebuje kontrolu - např. sonografii, ale je odmítnut, i když si ji chce zaplatit; někdy hrubě.
• Pacient je z hlediska univerzitní medicíny ve zcela beznadějném stavu a zmíní se lékaři o alternativním léčení. Lékař mu slíbí úplně nový, přímo zázračný lék ze Švýcarska nebo USA, který zatím ještě nikdy nebyl použit a který hlavně vůbec neexistuje.
• Pacient je nucen brát léky, které jsou pro něho zbytečné až škodlivé, protože lékař odmítá fakt, že se jeho stav změnil, a to i v rozporu s výsledky objektivních testů.
• Pacientovi se odmítá sdělit, jak vlastně bude léčen, natož aby dostal možnost volby. Na své dotazy uslyší odpověď: „Jestli nám nevěříte, můžete jít pryč".

Lékař se takto nechová, je dokonce ochoten spolupracovat s léčitelem, ale ohrozil by tím svoji kariéru nebo přímo profesionální existenci.

Charakteristická je příhoda z počátků mé léčitelské činnosti (1993). Léčila jsem šedesátiletou paní z malého městečka po plicní embolii. Brala lék Pelenlanettae, který jí od počátku nedělal dobře. Celkově jí bylo tak špatně, že ani nevycházela z bytu. Asi po čtyřech týdnech se stav zlepšil a běhala skoro normálně. Na zdravotním středisku jí zabavili kartičku, kam se zapisovaly hodnoty krevních rozborů, a nařídili jí, že z bytu nesmí vycházet, jen když pro ni přijede sanitka (když opravdu nemohla chodit, nikoho to nenapadlo). Léku dostala předepsánu dvojnásobnou dávku a protože neměla odvahu pana doktora neuposlechnout, umřela vlivem léku na krvácení do zažívacího ústrojí.

Domnívám se, že tyto cynické praktiky mají původ ve špičkách lékařské komory. Znám řadu sympatických lékařů, kteří mají dobrý vztah k lidem a charakter a ochotně by spolupracovali s léčiteli, ale bojí se svých kolegů, a to právem.

Nemocní lidé, oslabení a vystrašení, si bohužel nechají líbit skoro všechno. A u některých těžkých případů je nejtěžší vyrazit pravdivé výsledky z bratrstva bílých plášťů.