Až ti bude v životě nejhůř,
otoč se ke slunci
a
všechny stíny padnou za tebe.

John Lennon

Nesmyslný zápas - Co přinesl čas

Není to tak dávno, co vyšly moje knihy Léčení jako návrat k přirozenému stavu a Duše a tělo. V nich se zabývám některými teoretickými pohledy na život společenský, duchovní a svoji praxi. Necítím nyní potřebu něco zásadního k tomu připojovat. Podívejme se raději společně, jak se dařilo hrdinům příběhů v průběhu času.

Pacientovi, který trpěl chronickou lymfatickou leukémií, se nyní již daří dobře, ale prodělal si zbytečné martyrium. Ke konci léčení u mne, docházel v dlouhých intervalech (4 -6 týdnů), nová kostní dřeň nepřibývala potřebnou rychlostí, upadl do stavu, kdy měl akutní nedostatek všech krevních elementů. Následovaly téměř současně tři vážné infekce (chyběly obranné bílé krvinky). Nápor infekcí je příznačný pro tzv. leukémii z vlasatých buněk. Byla mu okamžitě nasazena chemoterapie, jež odpovídá této nemoci, a trvala asi 8 týdnů. Bylo mu při ní nepopsatelně špatně a na jejím konci neměl sílu ani sedět. Po ní mu lékaři sdělili, že nikdy žádnou leukémii neměl.

Samozřejmě, že měl. Dokládají to nejméně dva rozbory kostní dřeně. Ale nemoc se chovala z hlediska univerzitní medicíny nepochopitelně. Lékaři často kroutili hlavami, zpochybňujíce v duchu vlastní vzdělání a soudnost, zatímco pacient na ně zíral oddaným pohledem, jenž pravil; „Jedině od Vás se nechám léčit, ó Velicí, kdepak od nějakého léčitele!"

Mně se zase snažil líčit, jak mě pan profesor pochválil. A dopadl jako ten, kdo podle přísloví sedává na dvou židlích.

Paní, která měla jaterní nádory, se už také daří dobře. V červnu 2002 ze čtyř velkých echogenních útvarů zbyl jen jeden o průměru 1,9 cm, V září byla paní opět na CT vyšetření a lékař jí sdělil, že je zle, velmi zle, neb útvar narostl. Paní odešla s myšlenkami o uspořádání svého pohřbu. Její zeť zjistil, že útvar narostl o 1 mm - na průměr 2 cm. Takto se chovají nádory při tzv. apoptóze buněk - rozpadající se buňky nepatrně zvětší svůj objem. Organismus apoptózu používá, když rychlý rozpad nádoru by chemicky ohrozil citlivá místa v jeho okolí, což onkologové nemohou nevědět. Že pacientka chodí k léčiteli, si domysleli. Podle prognózy univerzitní medicíny měla v té době být minimálně šest měsíců mrtvá, případ takového uzdravení v ní není známý. Takže jí na „tu hrůzu" dali orálně užívat cytostatikum se šlechetnou nadějí, že úspěch bude přisouzen švýcarské chemii, nikoli české léčitelce. Organismus pacientky byl však už naplněn chemií vlastní produkce a přidání další látky mělo fatální následky. Puchýře a skvrny na kůži po celém těle, zvracení a průjmy neměly konce. Nejhůře dopadlo tenké střevo, zachránili jsme je jen tak-tak. Počet sezení díky tomu vzrostl na 33.

Pacientka se ocitla na hranici mezi životem a smrtí. Po tři noci se jí zdálo, že stojí na počátku tunelu, který směřoval k nádhernému světlu, po kterém toužila. Vždy ale z tunelu sklouzla zpět až k jeho počátku. Kdo se trochu zajímal o thanotologii, ví přesně, co to znamená.

Když jsem si opatřila příbalový leták od onoho cytostatika, zjistila jsem, že se zásadně nesmí používat u lidí s problémy jater. Paní měla dva velké nádory přímo v játrech, dvě metastatické uzliny v jejich těsné blízkosti. l když vše tak pěkně mizelo, dalo se jednoduchou logikou předpokládat značné oslabení jater. Co si tedy mám myslet? Byla to školácká chyba? Lehkomyslný hazard se životem ženy? Nebo je mrtvá pacientka lepší než živá, která je chodícím důkazem toho, že se dá léčit jinak?

Sedmdesátiletá pacientka s nádorem ucha mě navštěvuje stále. Její mozek už nedovede trvale udržet informace o likvidaci nádorových buněk, jen pokud na něj působím. Mentálně je starší, než odpovídá kalendářnímu věku. Po pauze asi dvou měsíců se nádor vytvoří znovu a pacientka přiběhne vyděšená k smrti. Po několika působeních nádor zčerná a upadne. Pacientka mi sdělí, že mě už nepotřebuje, a má dobrý pocit, že ušetřila, i když o ni pečuji za cenu jen symbolickou. Po čase opět přiběhne a tak dokola. Dlouho jsem neměla srdce ukázat jí obrázek toho, s čím si zahrává.

V jejím případě bych spolupráci s univerzitní medicínou vřele uvítala. Na vzniku nádoru má pravděpodobné podíl i stafylokoková infekce, houževnatě přežívající v kostech kolem ucha. Antibiotika, cytostatické masti a snad i plošné ozařování ve spojení s alternativní léčbou by mohly spolupráci korunovat úplným vyléčením. Pacientka se však návštěvy lékaře děsí, protože operace by byla bolestivá. S léčitelem oficiální medicína nekomunikuje vůbec. Mám tedy naději na řadu dalších situací tak duchaplných, že ani sám starosta v Kocourkově by lepší nevymyslel. Ale veselo mi z nich není.

V boji s rakovinou se cítím dosti osaměle. Pacienti nejsou právě spojenci, spíše značně nespolehlivý faktor. Pří zkoumání psychických příčin jsern zjistila, že někteří lpí na svých neřestech, které je do nemoci přivedly, více než na životě. Když zlostnému despotovi nabídnete jako cestu ke zdraví mírnost a spravedlnost, raději umře. Domnívám se, že Bůh klade lidskému podvědomí otázku: „Proč chceš zdraví?". A mnoho lidí při odpovědi neobstojí. Museli by přiznat: „Abych se mohl dál vztekat, podvádět, ponižovat, utiskovat..." Univerzitní medicína je arogantně odmítavá až do těch hrdel a statků. Jenže hrdla patří pacientům a statky pojišťovnám. Ekonomicky ta hrstka dobrých léčitelů nemůže lékařský stav ohrozit ani zdaleka. Proč tedy taková zarputilost? Člověk, který odvrhl Boha, ve chvílích nemoci vzývá a uctívá svého lékaře, od něho oddaně všechno očekává. Úspěch léčitele sesazuje lékaře z postu božského uctívání. A to se zřejmě zajídá.

U pacienta s nádory močového měchýře se kýžený výsledek nedostavil. Po roce jsem se dozvěděla, že nádor se obnovil a pán existuje za pomoci trvale zavedené cévky. Protože odmítal rentgenová vyšetření, nelze spekulovat, co všechno zmizelo, co zůstalo nebo se obnovilo. Vyskytly se ještě dvě další negativní okolnosti. Pán, známý a zasloužilý intelektuál, duševně slábl. Když duch začne opouštět tělo, těžko jej něco zadrží, jsou-li životní úkoly splněny. Vychutnávat si stáří není pro něho doslatečný argument. Dále vzhledem k životním zásluhám jsem se poněkud ostýchala převzít nad jeho případem náležitou autoritu. Léčitel musí pacienta maximálně respektovat a zároveň se pro jeho případ stát řídící autoritou, jinak uzdravování neprobíhá úspěšně.

Od té doby však proběhlo několik dalších případů s dobrým koncem a opět jsem se o nádorech poučila. Svaly v jejich okolí se napínají, cévy se silně naplňují - vznikají tlaky a tahy za účelem způsobit v nádoru trhlinu. Tato je významným signálem pro imunitní systém, jenž pohotově reaguje. Též mezi mou hlavou a nejstarší a nejpůvodnější částí nádoru, které sama pro sebe říkám epicentrum, vzniká reakce, připomínající ostrý laserový paprsek. Poničením prapůvodního zdroje nastává pravděpodobně dominový efekt při odstraňování jeho přírůstků.

Když imunita opravdu funguje, nerozlišuje příliš mezi nádorem, zánětem či zlomeninou. Jsou to v podstatě problémy stejné úrovně a záleží hlavně na rozsahu.

Léčení nemusí být zmařeno právě hlubokými duševními problémy. Stačí k tomu obyčejná hloupost. Jestliže jisté osobě byly zjištěny po dvou operacích a četných chemoterapiích počínající nádorové metastázy v kostech a ona prohlásí, že nemá na léčení čas že je zaneprázdněna důležitějšími věcmi - na co pak vlastně umřela?

Pacient Pavel, který trpěl schizofrenií, se choval příčetně, ale často jako malé dítě. Schválně třeba nezavřel kohoutek, nechal téci vodu a pozoroval reakci ostatních lidí. Jako by se znovu seznamoval se světem a lidmi. Také trucoval a nechtěl se sám o sebe starat. Pak přišla doba, kdy si počínal velmi rozumně. Byla vystřídána dobou hysterických záchvatů a předstíraných bludů, jejichž účelem bylo citové vydírání. Muž si nesl problém ze svého dětství a náhradu deficitu si hodlal vynutit na jiných lidech v jiném čase. Když na jeho nátlak nepřistoupili, byl by rád mstivě unikl do oblasti halucinací, ale už se mu to nedařilo. Nakonec se uklidnil, protože mu nic jiného nezbývalo.

Stav uzdraveného z duševní choroby není vždy totožný s představami zainteresovaných osob. Léčila jsem paní, která dokázala celé dny jen strnule sedět a přestávala i jíst. Netrpěla halucinacemi ani pocity zoufalství, jen tísní a ochromující lhostejností. K léčení ji přiměla kamarádka. Jádrem problému bylo, že paní v mládí přešla od diktátu matky rovnou pod diktát manžela. Vlastní život nežila snad nikdy. Nikdy neměla příležitost něco rozhodnout nebo samostatně vykonat. Několik let živořila spíše jako domácí spotřebič a pak ztratila o život zájem. Léčila se vděčně a rychle. Jenže navázala tam, kde kdysi přestala žít - u nerealizované etapy pubertálního hledání a experimentování, což bylo pro diktárory jejího života dosti šokující. Na její straně stál bezvýhradně jen sedmnáctiletý syn. Ale paní se s etapou puberty a adolescence vypořádala rychle. Na co potřebuje mládež v tomto období rok, jí stačil měsíc.

Můj vztah k oficiální medicíně je stále komičtější. Pacient se se mnou rozešel ve zlém, protože jsem mu doporučila současně využít prostředků univerzitní medicíny. Pacientka se urazila, protože jsem ji nabádala k pravidelné životosprávě a lékařským kontrolám. Prohlásila, že jsem jako její lékařka a že ode mne čekala něco lepšího. Z významných případů mohu uvést vyléčenou generalizovanou rakovinu prsu, metastázy v kostech i měkkých tkáních. Prs byl odoperován pět let před začátkem našich sezení, kterých byl téměř klasický počet - dvacet jedna. Interval byl jeden týden. Vůbec nejnebezpečnější případ byl malobuněčný karcinom děložního čípku ve čtvrtém stadiu, velice vzácný a agresivní nádor, který roste málem po hodinách. Počáteční intervaly byly jeden den, později dvě sezení v týdnu. Celkový počet sezení byl dvacet sedm. Moje pacientka je nejpíše jediný člověk, který kdy takové onemocnění přežil. Ale netoužím získávat nějaké trofeje právě v oblasti léčení rakoviny. Tyto případy mohou mít složité psychické pozadí a nikdy nevím, jestli nenarazím na něco, co pacient nepřiznává ani sám sobě. Medicínu a vědu obecně ctím. Lidí, kteří mohou alternativním způsobem opravdu něco vyléčit, není mnoho. Můžeme v celospolečenském měřítku zjistit nové skutečnosti, upozornit a inspirovat, ale nemůžeme pokrýt potřebu.

Dále doporučuji jednoduchost medikací. I v případě používání bylin dávám přednost jednoduchosti. Vyrostla jsem ve městě, nejsem nositelem nějaké bylinářské tradice. Snad proto jsem nahlédla věci trochu jinak. Když jsem zjistila, že je vhodné doplnit léčbu bylinami, opatřila jsem si knihu Marie Treben Zdraví z Boží lékárny, kterou zná skoro každý. Při čtení jsem si uvědomila, že jedna bylina léčí více nemocí rozdílného původu a působí tedy současně na řadu orgánů, komplexně. Repertoár paní Treben jsem trochu doplnila a v něčem prohloubila a tak vzniklo několik velmi jednoduchých kombinací se značně všestrannými účinky, které už výborně pomohly mnoha lidem.

K drobným radám bych ještě jednu přidala, pro pacienty s krevními chorobami, ať řady červené či bílé. Jako místo původu nemoci jsem opakovaně nacházela čelisti. Záněty zubů a dásní zřejmě pronikají až do červené kostní dřeně, kde mohou způsobit deviační procesy. Kostní dřeň pak na všechny podněty reaguje jako celek. Dejte si tedy - všichni - uvést chrup do perfektního stavu. Nic neproděláte, ale můžete hodně vydělat.