|
John Lennon
|
Nesmyslný zápas - Případ HIV
Evžena Holečka jsem poznala v únoru 1998. Je to měsíc Panny Marie Lurdské a pacienti, kteří v té době přicházejí, požívají její zvláštní ochranu. Četla jsem o něm v Reflexu: když čtu o takových tragických případech, vyšlu občas vzkaz ve smyslu „přijdte si pro pomoc". Lidé často nevnímají, i když jim smrt takříkajíc sahá přímo na hrdlo, zde však vnímal autor článku i adresát výzvy. Evžen se od počátku vymykal průměrným případům. Pomocí přednáškových turné proměnil své neštěstí ve veřejnou osvětu. Ale byl už velmi vyčerpaný fyzicky i duševně. Překonával statečně své drogové návyky a snažil se otevřeně hledět do tváře smrti. A osud mu ještě naložil problém, který otřese i s člověkem v té nejlepší situaci - týkal se jeho životní lásky. O Evžena jsem se bála - že bude spotřebována jeho síla k vytrvalosti, že ho zláká drogově závislé prostředí, ve kterém se stále pohyboval coby bílá vrána. Nasadili jsme intenzivní terapii 2x týdně. Po deseti zásazích se jeho stav dal označit za velmi uspokojivý. Koncem března mu provedli podrobné testy a výsledek byl též velice uspokojivý. Natolik, že jeho lékařem evidentně otřásl. A já dostala další strach. Že selžou osoby, které mu v době překonávání drogové závislosti zastupovaly otcovskou autoritu, byly mu vzorem a spoléhal na jejich přátelství. Že je uvidí, jak se skrývají, odbývají ho, vymlouvají se a lžou. Museli jsme mít pomoc shůry, že to všechno vydržel. Jeho říjnové testy byly podivné. Údajně stoupl počet virů, ale i počet CD4-buněk, dokonce na 990, což je množství u naprosto zdravého člověka. Virus HIV nejrychleji ničí CD4-buňky. Je to neúprosný přírodní zákon - čím více viru HIV, tím méně CD4-buněk. Byla jsem se dotázat na ten zvláštní jev přímo v ústřední laboratoři. Asi není možné, aby člověk na přímou otázku odpověděl tak, že vlastně neřekne nic, a ještě přitom vypadal duchaplně. A tak rozhovor připomínal besídku zvláštní školy.
Své poznatky nezískávám v laboratoři, ale komunikací s jednotlivými orgány, také „slovem poznání", vnitřním zrakem a vizualizačními technikami, které u pacientů vyvolávají podobné schopnosti. Ale není důvodu, proč by jich nemohla použít věda. Dovolím si připomenout Tomáše Akvinského, velkého muže víry a zároveň vědy. Jak rozumný je jeho názor, že pravda je jen jedna, i když cest k poznání může byt více. Víra poznává pomocí „nazírání", vhledu, věda pomocí empirie. Obě cesty se doplňují, protože směřují k témuž cíli. Evžen nyní studuje, pracuje pro Drop-in a Helsinský výbor, jezdí na přednášky. Vede dosti namáhavý život a velmi mu přeji, aby mu přinesl očekávané ovoce. V krvi mu zůstává nepatrné množství viru, protože zřejmě ještě dochází k prasknutí fagocylárních buněk s obsahem HIV, který je ovšem imunitním systémem vzápětí likvidován. Lidé s HlV onemocněním asi nebývají jako on. V květnu 1998 jsem zatelefonovala do jisté svépomocné organizace: „Mám zajímavé výsledky v léčení HIV". „Ale my máme své lékaře a léčitele," odvětil zpěvavě nějaký mužskoženský hlas. „Ale ten mladík měl 1080 virů a má jich deset. A dívka 32 000 a má pět tisíc." „Ale tomu já vůbec nerozumím, co mi tu říkáte. My se musíme poradit". A radí se dodnes. Ale pasivní zůstali i Evženovi spolubesedníci v televizním Áčku, a dokonce i karlínská centrální organizace. Když jsem k ní přicházela, potácel se proti mně mladík. „Už se rozkládám, rozkládám se za živa, rozpadám se", říkal dutým hlasem. Prošli jsme kolem sebe a tím se naše cesty asi minuly navždy.
|
||||||||||||||||
| Created by WEB-STUDIO | |||||||||||||||||
Pokles CD4-lymfocytů je vlastní příčinou fatálního průběhu HIV. Imunitní systém je složité geniální dílo matky přírody a CD4-lymfocyty jej uvádějí do činnosti a součinnosti - bez nich nepracuje. Domnívám se však, že základní problém je pomalá činnost velkých pohlcovacích buněk, monocytů a makrofágů. Mají rozpustit virus a vyvrhnout zbytky, které pak uvedou v činnost další složky imunitního systému. Jestliže pracují pomalu, virus stačí přepsat genetické informace, takže buňka jej nerozpustí, ale stane se jeho rozmnožovací základnou. Pukáním těchto velkých buněk přeplněných virem HIV přechází nemoc do stadia AIDS. Je docela možné, že umělým rozpuštěním viru po vzoru přírody a jeho vpravením do organismu by se vyvolala další tvorba protilátek na B-lymfocytech, aktivita CD8-lymfocytů a další imunitní reakce, takže organismus by virus HIV vyhubil sám. Dále - rychlost a výkonnost imunitního systému ovlivňuje hormon POMC, vytvářený v mozku. Štěpí se na řadu dalších hormonů a jejich vyvážený poměr stimuluje imunitní systém k maximálnímu výkonu. Byla by syntéza tohoto hormonu, případně chybějících složek, náročnější než syntéza inzulínu? Jeho využití by bylo velké i u nádorových chorob a jiných fatálních onemocnění. Nebo se tato cesta zdá tak jednoduchá, že ji ani nikdo nevyzkouší? 