Až ti bude v životě nejhůř,
otoč se ke slunci
a
všechny stíny padnou za tebe.

John Lennon

Exorcismus po česku - úvod

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám takovouto knihu napsat. V knihkupectví jsem viděla znamenité knihy například od Francise MacNutta nebo Kennetha McAlla, díla autorů velmi vzdělaných, zkušených a solidních, poutavě napsaná. Přesto o ně není zájem. Mám snad rozmnožit řady knih, které lidé nečtou? Ve slevových koších jsem viděla romány jako Klíče království nebeského od Cronina nebo Plná slávy od Marshalla, za směšné částky. Bylo by mi sice ctí ocitnout se v jejich společnosti, ale bude to nějak užitečné? Nakonec jsem si řekla, že by mohlo zaujmout domácí prostředí. Domácí prostředí. P. Amorth nebo P. Salvucci si stěžují na nevstřícnost církve a společnosti, na nedostatek podpory. Jenže jejich nevstřícné poměry jsou pro mě snový luxus. Drazí otcové, to, co byste zažili u nás, se nazývá sociální smrt. Ale také se říká, že bylina, která vyrosta sama v drsných podmínkách, má mnohem větší sílu než ta, co byla třeba vypěstována na záhonku. Když hledím na výsledky, mohlo by to odpovídat.

Moji pacienti se spirituálními problémy nevědí většinou o Bohu nic, aniž se setkali s nějakou modlitbou. Protože je Prozřetelnost velkorysá, stačí jí otevřené srdce. Co je na Bohu, jde snadno. Problémy začnou, když má pacient slabou vůli a čeká, že se potíže vyřeší bez přispění vlastního úsilí. Také, když si pudově chrání, neboť pudy jsou slepé, něco, co jej poškozuje. A vždy, když se nedokáže opřít o Krista. Ten je nenahraditelný. Ale vcelku to lidem jde velice dobře. Asi jim to bude nějak přirozené.

Léčení těla a osvobozování duší nebylo mým životním cílem. Také jsme o tom v dobách socialismu nic nevěděli. Zájem jsem měla spíše o umění - dramatické, výtvarné, o literaturu, historii, filosofii, psychologii. Ve všech těchto oborech jsem byla schopna tvořivě pracovat. Se svými dědečky kulaky jsem však za socialistického režimu neměla šanci získat v nich akademické vzdělání. Pedagogická fakulta byla v poměrech širokého příbuzenstva výhrou. Sestřenice musely zápasit s mnohem horší situací. Učit děti mě bavilo více, než jsem doufala. Za socialismu jsem při této práci měla problémy s nadřízenými, po listopadovém převratu s dětmi samými. V mnoha rodinách se rozpadl systém hodnot a teprve v posledních létech pozvolna zjišťují, že vzdělání mezi hodnoty patří. Ale i mezi pedagogy vládl značný chaos v hodnotách a spíše ještě trvá. A tak jsem postupně přešla na spirituální sféru i v oblasti praktického života.

Dnes vím, že příprava trvala od dětsví. V Bibli se opakuje obraz tavení drahých kovů, zbavování strusky, a jak Bůh podobně tříbí duše od nečistých nánosů v ohni zkoušek. Neptejte se, jaké to je. Občas mě navštíví nějaké dámy ezoterního zaměření. První reakcí bývá závist. Jak to, že jí to tak funguje, a ne mě? A hledají, jaký magický fígl před nimi zatajuji. Kdyby jim bylo možno má školení předvést, rychle by prchly. Ale většinou k tomu stačí zjištění, že znalosti z anatomie, patologie a fyziologie jsem získala přízemním prozaickým šprtáním z učebnic u kuchyňského stolu místo televize.

Léčení těla se dostavilo samo. Viděla jsem paní, jak se snaží o léčení těla pomocí rukou a věděla jsem, že toto dovedu a mnohem více. Ale cítila jsem zodpovědnost a nakoupila jsem medicínskou literaturu, abych co nejlépe identifikovala, cože to vlastně dělám. A také teologickou, ze stejného důvodu. S živými lidmi jsem začínala velmi opatrně. Asi jsem se v této oblasti dostala na hranici možného, kde už rozhoduje duše a síly mimo hmotný svět. Neléčím zástupy, jsem spíše komorní typ. Ale Bůh mi ukazuje leccos prospěšného pro všechny nemocné a celou medicínu. Kdyby někdo naslouchal. Morální pravidla lékařské komory ovšem kdysi určoval MUDr. Rath, po sedm let jako její prezident, se sobě podobnými. A nijak výrazně se nezměnila. Nahlédněte, prosím, do doplňku na konci textu.

Osvobozování duší se dostavilo ještě spontánněji. Navštívili mě rodiče, jejichž dvanáctiletý syn ležel v nemocnici s jaterní chrobou, v kritickém stavu. Když jsme za ním dorazili, museli lékaři už jen oznámit exitus. Loučila jsem se se zdrcenou matkou a při tom ze mě vyletělo: „Netrapte se, váš chlapec je už šťastný, zase se s ním setkáte. Vím to, mám s tím hodně zkušeností“. Nemohla jsem pak pochopit vlastní slova a jen jsem doufala, že to byla záloha na něco, co přijde. Přišlo. Cosi zlého napadlo moji pacientku a její rodinu a muselo se to řešit. A následovali další. Ale to jsem už popsala v jiné knize. I metodu, která tehdy vznikla a nemění se.